Zrovna včera jsem vedla debatu na téma, jestli barefooty nekloužou na sněhu?Přece když to na podrážce nemá žádný vzorek, a jestli je to bezpečný, protože kdo chce mít z dítěte v nosítku nebo v kočáru placku, že jo.
„Neeeeee to je úplně v klidu, jdeš ladnou chůzí, vnímáš zem, nespoléháš na nějaký vnější opory, ale jen na ty svoje, máš spoustu vjemu navíc, no úplná pohodinda, naprosto safe“
Jenže…jak víme, naše psychické rozpoložení enormně ovlivňuje náš pohybový projev, je to jako spojené nádoby….
A vzhledem k tomu, že jsem do večerní plískanice nevyrážela zrovna pozitivně naladěna 
,
se můj vytříbený a léty prověřený styl chůze změnil, zdůraznil a dalo by se říct zagresivnil…
Stačilo pár kroků, aby mi ujely nohy, vystřelily do vzduchu a já ležela natažená, ani nevím jak. Scéna jako ze Sám doma. Ani jsem na to nepotřebovala žádného malého škodílka, stačil bohatě ten nejzkušenější – můj mozek.
Takže příště radši zkusím, místo brblaní si o marnosti lidského žití, dynamickou meditaci v chůzi 